Bret Hart má k současnému wrestlingu zásadní výhradu: podle něj se vytrácí snaha, aby dění v ringu působilo jako skutečný souboj. Člen WWE Hall of Fame kritizuje přehnanou podívanou a postrádá techniku i postupně budovaný příběh. Sám se proto stále častěji vrací ke starým zápasům legend, které sledoval už jako dítě.
Bret Hart v podcastu Johnny I Pro Show dostal otázku, zda by na něj jeho mladší já bylo hrdé. Při odpovědi se dostal ke svému slavnému sloganu o nejlepším wrestlerovi všech dob, ale také k tomu, co pro něj během kariéry znamenala věrohodnost.
Připustil, že určit jediného nejlepšího wrestlera historie podle něj vlastně není možné. Za svou vlastní práci si ale stojí především proto, že se vždy snažil přesvědčit diváky, že sledují opravdový zápas. Právě tento přístup mu dnes chybí.
„Nevím, jestli vůbec můžete o někom říct, že byl nejlepším wrestlerem. Vím ale, kolik jsem tomu dal a jak moc jsem se snažil, aby to působilo skutečně. Dnes s tím mám problém. Nemyslím si, že se tyhle hodnoty předávají dál. Wrestling se ubírá jiným směrem a začíná působit lacině.“
Hart se následně pustil do důrazu na efektní produkci a přehnané momenty. Podle něj samotné výbuchy a pyrotechnika nemohou nahradit dobře vystavěný zápas.
„Už se to ani nesnaží působit skutečně. Snaží se to působit neskutečně. Čím víc výbuchů, pyrotechniky a podobných věcí, tím lépe. Jenže to nemá s wrestlingem nic společného. V hloubi srdce jsem fanoušek wrestlingu a rád sleduju opravdu dobrý zápas, který se postupně rozvíjí a vypráví příběh.“
Z dnešní nabídky podle svých slov nedostává stejný zážitek jako dříve. Nedávno si proto na internetu pouštěl černobílé záznamy zápasů Buddyho Rogerse, Killera Kowalského nebo Genea Kiniskiho. Právě u nich znovu našel styl, který ho baví.
Vyzdvihl zejména práci s chvaty a technické provedení, díky nimž podle něj souboje působily přesvědčivě. Zároveň připomněl, že řada současných wrestlerů vyrůstala při sledování jeho vlastních zápasů. Přál by si proto, aby na snahu o věrohodnost více navazovali.
„Často říkám, že nejlepší profesionální wrestler musí vždycky předstírat, že je to skutečné. A nemyslím si, že se dnes dost snaží, aby to tak vypadalo.“
Hart přitom uznává, že dnešní publikum včetně dětí ví, jak profesionální wrestling funguje. Podle něj to ale není důvod rezignovat na přesvědčivost. Divák by měl mít během sledování možnost přijmout příběh a nechat se jím vtáhnout.
„Chci tři hodiny předstírat, že je to skutečné. Cestou domů pak můžu mluvit o tom, co bylo hrané a co nepůsobilo opravdově. Vždycky jsem ale byl fanouškem dobrého, věrohodného wrestlingu.“
Jako příklad zmínil vzpomínku z dětství, kdy z bezprostřední blízkosti sledoval Pata O’Connora a Buddyho Rogerse. Byly mu přibližně čtyři nebo pět let a byl přesvědčený, že vidí dva špičkové wrestlery. Právě podobné zážitky formovaly jeho představu o wrestlingu.
Současné generaci přesto uznání neupírá. Zdůraznil, že má mnoho dnešních wrestlerů rád, jen by si přál, aby častěji sáhli i po základních chvatech, například headlocku. Jeho výhrady tak míří především ke způsobu, jakým se zápasy prezentují, a k tomu, zda dokážou divákům nabídnout iluzi skutečného sportovního souboje.
